na Blog.cz

Je to tak. Není to snadné, nechce se mi, ale okolnosti tlačí. Jsem již jinde. Kdyby vás zajímalo kde, napište.

Bude mi to tu chybět.

Mrznu. Naprosto neúsnosně se třesu, ale nejsem si jistá, jestli je to jenom zimou. Před dvěma hodinami jsem se opírala o zábradlí nad Chrudimkou v krásnými lampami osvíceném parku. Byla kosa jako blázen, lezla jsem tam po prolízačkách jako malá a smála se. Ale ne úplně od srdce. Tolik se toho tam změnilo, chodívala jsem tam jako malá. Ale když jsem byla malá, bývalo to barevnější, hezčí a nemusela jsem vážit každé slovo, co vypustím z úst, protože tam tehdy nebyl žádný kluk, co by na mě visel očima, poslouchal každé slovo jako posvátné... Protože tam nebyl žádný kluk, kterého bych zraňovala tím, že ho mám jen ráda. 

Stále častěji přemýšlím nad přátelstvím.. Kolik mám přátel, jestli vůbec nějaké a co to obnáší. Co se počítá do opravdovéo přátelství. Budu upřímná.. Není tady nikdo, pro koho bych udělala cokoliv. Pro několik lidí bych toho udělala hodně, ale nikdy ne tolik, kolik si myslím, že by opravdový přítel měl. Je to smutné. Vůbec hledat v dnešním světě čisté přátelství bez pomlouvání za zády a s tolika přirozeně zažitými skvělými chvilkami je čím dál obtížnější. Stále častěji se setkávám s přetvářkou, pomluvami.. ano, přivítejte mě v tomhle světě.

R I X E Y

*when i was 5 years old, my mom always told me that hapiness was the key to life. when i went to school, they asked me what i wanted to be when i grew up. i wrote down "happy". they told me i didn´t understand the assignment and i told them they didn´t understand life.

Jednou nahoře, pak zase dole. Nahoře, dole. Nahoře, dole. Stále dokola. Kdybych se neuměla radovat z maličkostí, asi by to moje nervy nevydržely. Vyhýbám se tomu, co chci. Vlastně se tomu bráním. Poslední dobou ve mě narůstá touha udělat něco společností opovrhovaného a nepřipustitelného. A zabránit tomu mě stojí čím dál víc přemlouvání. Brzy z toho asi zblbnu.

Kašlu na všechny, kašlu na školu. A přesto jsem měla několik týdnů doučování několikrát týdne. A když tu látku pochopím, začneme novou. Ách, ta rozmanitost, že? 

Dlouho jsem nečetla knihy, "dlouho" pro mne znamená několik týdnů. Ale přesto - začetla jsem se do thiller-detektivky Kříže u cesty. Přečetla jsem ji za dva dny a píšu to sem, že by to některé z vás, jakožto bloggery, mohlo zajímat:) Blog a internet tam dýchá z téměř každé stránky.

Spousta koncertů (sice ne takových že bych se umlátila pro to tam jet) a stále žádné finanční prostředky. Je to b í d a. 

Čas letí, závratnou rychlostí a tak potichu. Než se člověk rozkouká, je další hodina, den, týden, měsíc, rok, roky pryč. Je to už dávno, co se nás pod velením podivínské výtvarnice scházelo dvanáct. Od příštího týdne jsme ze základní sestavy zbyly pouze dvě... Je to zvláštní. Smutné. Za dva roky budu nucena odejít i já. A co pak? Všechny naše cesty se rozešly, přestože těch několik hodin týdne bývávalo vždycky nezapomenutelných. Ale.. ještě bude. Lidi stárnou, z žáků jsou studenti, ze studentů vysokoškoláci a tak dál.. Nelze to zastavit, nelze to popohnat, nelze se vrátit do sladkého snění těch nejmladších let. Uvízla jsem rozpolcena přáním mezi návratem do dětství a úplným osamostatněním...

R I X E Y

Ani jsem si neuvědomovala, jak se ty Vánoce blíží. Spousta času, klid. A pak tu najednou byly tři poslední dny školy, respektive dva a naše akademie. Uuuh, doufám, že Nightwork zase dlouho neuslyším. Naše vystoupení tam nestojí za řeč. Jiná třída si tam přinesla na pódium záchod a udělala z toho pořádnou komedii. Brečela jsem smíchy. Nakonec jsem byla ráda, že jsem tam byla. Odpoledne jsem strávila teprve kupováním dárků (popravdě, ještě ani teď mi jich pár chybí) a na zpěvu. Bylo mi divně, tak hrozně divně. Měla jsem nutkání se na všechno vykašlat, někde si sednout a brečet. Neměla jsem dost peněz na dárky, o kterých jsem byla přesvědčena, že se dotyčným osobám budou určitě líbit. A už bylo moc pozdě vymýšlet nějaké své výtvory. Z města jsem chtěla co nejdříve pryč, ale autobus mi ujel, když jsem si procházela obchodem, kde jsem pár dny předtím potkala pana Pon. Byl to tehdy přesně rok. Bylo to hrozné. Ani si mě nevšiml. Jako vždy. Moje myšlenky se pak na dlouhou dobu zaměstnaly. Když mě nechal, bylo to poprvé, co jsem chtěla někoho za každou cenu zpět a zároveň mu vyčíst všechnu tu bolest, co mi způsobil. Občas i dlouho poté jsem pro něj smutnila, zatímco střídal holky jako na běžícím páse. Kluci… obzvlášť ti pěkní, jsou strašný mrchy. Ale zpět do přítomnosti. Přijela jsem z města, lehla jsem a usnula s teplotou a probudila se s horečkou. Po noci děsivých snů mi vůbec nebylo hej a chvílemi mi bylo opravdu zle. Hrozili mi, že mě odvezou na pohotovost. Bylo 23., jasně, že jsem se bránila. Chtěla jsem být doma a co kdyby si mě tam, nedej bože, nechali? Přetrpěla jsem to a na Štědrý den jsem se už ani nepostavila. Takže nakonec následovala ta krásná cesta do nemocnice.. Po pár hodinách jsem byla propuštěna domů s takovou horou léků, že jednotlivé krabičky zabalené v ozdobném papíru a převázané šňůrkou by vytvořily celkem pěknou početnou dekoraci. Ten den a vůbec tyhle Vánoce za moc nestály. Nejvíc na tom všem mě ale mrzí, že kdybych tam zkejsla na nějakou dobu, stejně by se o tom nikdo nedozvěděl. Pohrávala jsem si v ruce s mobilem a zvažovala, jestli někomu něco nenapsat. Párkrát jsem načala zprávu, ale kdo by co řešil a navíc někomu ještě otravovat Štědrý den. Vzdala jsem to a mobila vypla. Ležet budu dost možná i na Silvestra. Moc se těším:( doufám, že jste měli veselejší Vánoce.

...aneb 500 Days Of Summer:) na YouTube se mrchy rozhodly, že zakážou vkládání, tudíž link na mou nejoblíbenější scénu:) 

R I X E Y

Mám nutkání psát. Kašlu na článek, co jsem si připravila na zveřejnění. Jsem teď marod, mám teď tolik času, tolik spánku, tolik pohody... je to fajn. Na to, že budu muset zase něco dohánět, nemyslím. Přemýšlím hodně o tom, kam bych se chtěla do budoucna ubírat. Já to totiž nevím. Mám jen mlhavou představu, která se mi příchodem na obchodní akademii ještě vzdálila. Zatím je ještě čas, ale ne mnoho.. A tak bych se ráda zeptala, jestli jste to vy vždycky věděli, co do budoucna budete chtít - ohledně zaměstnání. Nebo jestli také tápete...
Až se uzdravím, až alespoň uspokojivě doženu školu, budou hned Vánoce. Popravdě vím jen tohle. Čas jde úplně mimo mne. Už jste si také všimli toho úsměvného faktu, že vždy, když se někam chystáte a přemýšlíte, že byste tam mohli někoho potkat... Tak nikdy. Ale když je to to poslední, co vás napadne, často někoho prostě potkáte.. někoho, kdo vás zaujme, abych byla přesnější. No nic, každopádně už se i docela těším, až budu mezi lidmi. :)

Posledně jsem psala o adventních trzích. Byl to úžasně strávený víkend. První den bylo skoro až absurdní tvrdit, že (tehdy) za měsíc jsou Vánoce. Kam člověk pohlédl, vypadalo to jako nevyvedený podzim a krutý žert. Naštěstí jsme nemuseli stát v té zimě a stánek jsme měli v budově muzea. Lidé vybírající dárky pro své příbuzné a známé, ženy tahající své manžely od stánku k stánku, jejich poznámky  a brblání. Nevím proč, musela jsem se smát. Běhala jsem od našeho stánku k jiným pro jídlo a v té hrozné zimě i pro medovinu (někde mi ji ani nechtěli prodat...) tak často, až si mě tam pamatovali. Ale co bylo opravdu mor - stánek hned naproti nám. čokoládový stánek. Ach. Po setmění se všude rozsvítily žárovičky, vypadalo to kouzelně! Jelikož se trh konal u Labe, byly ozdobnými lampami nádherně osvícené mosty a nábřeží. Když jsme první den zabalily stánek a vyšly ven do té tmy, první co jsem spatřila byly drobné chomáčky snášející se k zemi. Konečně sněžilo. Konečně to dostalo tu atmosféru, jakou to po celou dobu postrádalo. 

Další den jsme se už plahočili v patnácti centimetrech sněhu. A stejně to bylo úžasné. Ten den jsem se navíc setkala s bývalou spolužačkou, kterou jsem dobrých pět let neviděla. Jako bychom se nikdy nerozloučily.. :)
Zatímco jsem doma, pouštím si stále nějaké ty filmy. Po dlouhé době jsem si pustila Střihorukého Edwarda. Jako filmová postava je naprosto dokonalý:) 

Žijte přítomností:)
 R I X E Y

(22.11.2010)

Miluju prskavky. A co vy? Prskavky jsou jedna z těch věcí, co se mi vybaví, když na mě lidi hulákají, že Vánoce jsou za rohem. Ta spousta jiskřiček, takové malé kouzlo, bez kterého by pro mne Vánoce neměly žádný smysl. Zbožňuju ta světýlka. Vyvolávají ve mně radostné vzpomínky a tak jsem si po pokoji rozvěsila bílé žárovičky, které je připomínají. Vlastně teď se tady valím v posteli s karamelovým čajem, nově protáhnutým roztahovákem o nepatrném rozměru, s netbookem a skvělou hudbou (momentálně hrají Breathe Carolina - Diamonds) a v peřině mi leží zlato, moje malá Nell. (vážně bych se chtěla mít jako moje kočka). Může být něco dokonalejšího, než po dlouhé době pořádný relax? Dnes jsem byla v kině na Harrym Potterovi - na to, že se mi ta mánie i docela protiví, mě tento díl, nebo tedy polovina dílu, příjemně překvapila. Ale nejde ano tolik o samotný film, jako klasicky večerní město. Lampy na náměstích, podchody, potemnělá parkoviště… Kéž bych měla zrcadlovku! Zachytit ty úžasné momenty. K tomu všemu, i na té vánoční komerčnosti se konec konců dá najít něco krásného:) Píšu o Vánocích, ale především proto, že jich mám plnou hlavu díky Adventním trhům, kam pojedu pomáhat s prodejem u stánku. Těším se. Každý rok tam člověk potká spousty sympatických (pravda, i otrávených) lidí, prodejců, pořadatelů a zákazníků. Při této příležitosti si dokonale uvědomím, že všichni jsme jen lidi a často tak bezohlední a sobečtí, až je to k pláči. Haha. Mimoto všechno se vrátím ještě k dnešnímu dopoledni ve škole, dokonale nám odpadla matika, jediný předmět, ze kterého budu mít co dělat, abych nerupla. Vymýšlel určitě šílený vědátor, který utekl z nějakého ústavu. Kdo jiný by v tom taky mohl vidět smysl?:D Ah, nic. Zpět - místo matematiky jsme tedy měli "psychotesty".
Nemám ráda školu, na kterou chodím, většinu lidí, které tam potkávám a byla jsem vyzvána, abych jmenovitě a ne anonymně byla upřímná o všech spolužácích. Nebylo to lehké. Díky bohu, bylo to formou dotazníku a doufejme, že se k nikomu nedonese, co si o kom myslím, protože by mě asi museli ukamenovat. Tedy, jen někteří, ale přeci jen.

Radujte se z maličkostí a mějte se fanfárově!:)

^EDIT: znáte někdo Tumblr? A máte tam účet? :)

Tenhle song je mezi pár nejoblíbenějšíma. Sienna Skies - Heartquake!

R I X E Y

Pondělní výjezd s Carol do Prahy. Byl úžasný, ale ne ohromující. Bylo to nádherný, ale ne dokonalý. Zůstala jsem při smyslech, neutápěla jsem se v atmosféře dynamického koncertu tak, jak bych chtěla. Nerada přiznávám, že pro mne ten dlouho očekávaný koncert byl i malým, malinkým zklamáním. Tři skvělé kapely, z nichž dvě mám v oblibě už hodně dlouho. Když jsem se od kamaráda dozvěděla, že mají přijet, ječela jsem jak šílená. Ale díky několika faktorům to natěšení trochu opadlo. Však i lístek jsem si byla koupit až minulý týden. 
Cesta byla zdlouhavá, ale ne nekonečná. Nakonec jsme trochu nestíhaly a byly nuceny jet metrem. O té možnosti jsem věděla, ale nepřipouštěla jsem si ji. Já, která má problém vůbec vlakem do vedlejšího města, jsem měla pro přepravu použít metro. Utěšovalo mě jedině to, že Carol se v Praze vyzná. A nebylo se čeho obávat. Do Futura jsme dorazily načas (tedy, načas.. přesně v čas, kdy to mělo původně začínat než to o tři čtvrtě hodiny posunuli) a zmoklé. :D Nikdy nepochopím, jak některým lidem účes zůstane dokonale rovný a upravený, jako kdyby právě dotočili nějakou reklamu na kadeřnické přípravky.. Docela ráda bych věděla, v čem to spočívá. :D
Jako první začali hrát Yashin. Měla jsem jejich songy naposlouchané a dost jsem si je i oblíbila. Těšila jsem se, jak zase budu bláznit v davu a užívat si to. Jenže přišlo to první zklamání.. Většina lidí stála jak přikovaných a odmítala se přinutit k výraznějšímu pohybu. (Mimochodem, to jsem si také poprvé sebou vzala foťák a hned jsem zjistila, že s tím to nepůjde..) Hráli skvěle, ale taková spousta lidí se ani nehnula a jen koukala, že se nedivím, když potom Harry smutně postával a koukal na výkony jak dalších kapel, tak i rostoucí nadšení fanoušků... Cítila jsem se za ty všechny sobce hrozně.

Další hráli We Are The Ocean. To se lidi už přiblížili a když Dan (screamer) seskočil z podia mezi fanoušky, byla to ta nejlepší část celého večera. (a přišlápla jsem mu tam kábl od mikrofonu a když se dav konečně pořádně rozhýbal, vrazil mi tam loktem do boku:D )Jsem líná to dál popisovat. Video možná řekne víc. :) 

Nakonec vystoupili Hawthorne Heights. Očekávala jsem, že budou hrát z posledních dvou alb vydaných po smrti Caseyho. Spletla jsem se. Nevím, jak to dělávají jiné kapely po ztrátě nebo změně členů na koncertech.. Ale překvapilo mě, když jsem místo čtyř členů spatřila osob pět. Potěšilo mě, že jsem mohla naživo slyšet takové pecky jako třeba Saying Sorry, ale na druhou stranu to bylo zvláštní. Všichni zpívali a já si (vzhledem k tomu, že jsem na ten koncert jela ještě relativně nemocná) tam docela slušně vyřvala hlasivky. :D
Potkala jsem tam pár skvělých lidí, užila si konec konců fajn večer, zase si díky osobní finanční krizi nekoupila žádné triko... 

 Fajn, ale jak tohle vidím.. chci zpátky.. v tu chvíli se mohl zastavit čas.. ♥

(v 0:47 tam zrovna zvedám ruce přímo do záběru) Ach.

R I X E Y

Jako vždy. Klasika. Začne to jen tak z ničeho a končí to slzami a práskáním dveří. Ztrpčovat život, jó, to se někomu daří. Mluvím teď jako typická puberťačka, ale situace (příchod na snídani se zpožděním pěti minut) je vážně absurdní. Jen jsem si tak v duchu sečetla, do čeho mi kolikrát zasáhla, co zhatila a kdy mě shazovala a kdy naopak podpořila. Co si vzpomínám, tak mě podpořila.. sahám do minulosti asi půl roku. Kdy mne shazovala? V kuse. Pořád. Stále. Bez přestání. Je příšerné do něčeho vkládat naděje, které vám pár bezcitných slov obalených mateřským strachem rozfouká do prázdna, do dálky, kam ať saháte jak chcete, ne a ne dosáhnout. Kapela, tolik koncertů, tolik zážitků. Podtrženo, sečteno - nevyplatí se to ani jedné. Jen nervy nadranc. až mi bude osmnáct hodlám se odstěhovat. Do jiného města, do jiné země, na jiný kontinent. A zabránit mi v tom můžou snad už jen finance a škola. Chci pryč! 

Tenhle týden byl tak ubohý. Hádky, urážky, pomluvy, slova, slova a slova... bolestivá slova. Do toho učitelka společenských věd hustící do nás, jak patříme společnosti a nemáme právo ani vzít si život. Ha ha. Jako by v takových chvílích někdo myslel na povinnosti vůči společnosti. Amigos volbám. Celý řád je postaven jako neustále zvětšující se věž z karet. Jak ráda bych přistoupila k úplným základům a lehkým pohybem zbortila všechny tyto nesmysly a začala od znova, jednodušeji. Sic by to co jakože studuji ztratilo smysl, ale aspoň bych mohla o to dřív do zahraničí, když by mě škola nedržela. Heh.

...do Anglie, do Brightonu, kde jsem si to zamilovala (jakejpak Londýn!) nebo Hastigsu. Je to tam dokonalé. Spousta malých roztomilých domečků naskládaných vedle sebe, jejich odporné Fish&Chips a hlavně řeč, kterou se i domluvím. A nebo na Floridu. (i proto, že je to v USA.. a Warped Tour...). Tak šíleně mě láká vypadnout z téhle díry, vydat se na vlastní pěst s pár lidmi pryč. Na co čekat? Až dokončím školu? Až dosáhnu nějakého vzdělání? Pak až se stanu třeba matkou (nedej bože..)? Kam spěchat.. Nechci se jednou zastavit a uvědomit si, že nic nemám.

R I X E Y

Ještě před hodinou jsem stála v backstage a bavila se s úžasným bubeníkem nejmenované kapely. (Ách..) Před třemi hodinami jsem se dozvěděla, že mám zítra cestu do Prahy, za jedním nejmenovaným, koho až šíleně ráda uvidím. Před pěti hodinami jsem si užívala jízdu potemnělým městem.. jak já miluji večerní a noční město! Obzvlášť v okolí nádraží a skate parku, kde se vyskytuje vždy nejvíce zajímavých lidí. Což mi připomíná, že jsem tento týden oprášila skejt. A málem se zabila, nečekaně. Je to zvláštní pocit. Byla jsem dnes (aha, už včera) na koncertě skupiny jako divák, fanoušek, místo abych tam vystupovala. Když hráli song, který jsem u nich prvně zpívala.. Nikde žádné vokály, neboť nikoho místo mě nesehnali.. Ty zkoumavé pohledy basáka.. Ah. Říkala jsem si, že ten jeden song bych jim tam odzpívat mohla.. ale v tu ránu jsem zapomněla text a raději od té myšlenky upustila.. Bylo mi z toho smutno. Už i proto, že bez vokálů a jakýchkoliv byl ten post-hardcore dost slabý.. Ale jinak to byla fajn zkušenost a moc fajn večer.. Fajn už kvůli tomu bubeníkovi, co tam za mnou přišel, když viděl, že jsem tam sama (nikdo se mou nakonec nemohl jít)... Byl moc fajn. Zbytek večera se na mě usmíval a pomrkával, i když sem měla za to, že reálnější verze by byla, že už měl něco v sobě a cosi mu zároveň spadlo do oka. Když jsem odcházela, ještě se za mnou rozeběhl, aby se rozloučil:) Škoda, že jako kapela jsou až ze severních Čech. Nemám teď moc na to psát úvahy. Uvažuji vždy jindy. a někdy prostě musím otevřít oči a užívat si chvíle, nezabývat se coby kdyby. (:

Edit (17.10.): Praha se nekonala. Ale stalo se pár věcí, co mi to bohatě vynahradilo. Přikládám song, který mi mluví z duše. Jinak 3OH!3 neposlouchám, ale je to chytlavé a v tuto chvíli to mluví (s pár drobnými úpravami) za mě.

Se zvláštním kamenem na duši i s novou opět poznanou volností. Snažím se v sobě vyznat, ale nejde to. Definitivně jsem ukončila styk s kapelou po dlouhých týdnech stresu kvůli koncertu, který se měl (a bude) konat přesně za dva týdny v místním klubu. Neměla jsem na to. Nedávala bych to. Chodím teď na lekce zpěvu, pro všechny případy. Nějak v hloubi duše věřím, že se podobná příležitost ještě naskytne... A když už jsem se zmínila o koncertě, tak na jeden mám namířeno do Prahy. Posledně jsem sice psala o Post-hardcore marathonu, ale to zemřelo ve vteřině, kdy jsem se dozvěděla o koncertě Hawthorne Heights a dalších dvou perfektních kapel, co se ohlásili na poseldní chvíli. Musím se tam dostat, prostě musím! Svým způsobem se chci i C. odvděčit za to, že jen díky ní jsem mohla být na Alesaně:) Velmi, velmi se těším! Možná konečně oslovím lidi, koho jsem si netroufla oslovit minule. Ale znám se. Zrušila jsem Facebook. Alespoň původní profil. A začala na novo. Je to má slabost, začínat všude odznova. Překročit, umazat... to mi přijde moc komplikované. Je podzim. Krásný poetický podzim. A trávím ho sama. To vědomí se mi provrtává někam hloub a tam mě studí jako chladivý kov. Neustále se mi to připomíná. A já z toho pomalu ale jistě začínám šílet...

dlouho jsem sem nepřidala žádný song.. pravý čas to napravit:)

R I X E Y